Jarmila - můj život v kostce

Můj život v kostce

Narodila jsem se 14. května 1969 na jižní Moravě, ve Valticích, rodiče bydleli v nedalekém Podivíně ale tam nebyla porodnice.

Kočovné dětství

Maminka i tatínek byli v té době studenti Vysoké školy zemědělské v Brně. Byla jsem tak trochu neplánovaná, ale to v té době většina dětí. Protože mamka potřebovala dokončit školu a sestry taťky mě nechtěly hlídat (údajně jsem byla moc divoké dítě) skončila jsem dočasně v péči babičky a dědy v Liberci. Na tu dobu si už matně pamatuji. Děda se mě snažil naučit hrát šachy, zřejmě aby měl s kým hrát, což mi ve školkovém věku nijak neučarovalo (později ano). Pamatuji si, jak jsme chodili za dědou do uhelných skladů, kde v montérkách přehazoval uhlí a měl tam koťátka. Až později jsem zjistila, že můj děda býval velmi vážený generální ředitel Totexu Chrastava, jenže v roce 1968 byl na „špatné“ (dnes už víme že „dobré“) straně a tak skončil v uhelných skladech. Pro mě jako dítě školkou povinné ideální, protože děda-ředitel Totexu by zřejmě neměl v práci koťátka ani čas učit mě šachy.

Když maminka dostudovala, byla zase mamkou na plný úvazek, ale mezitím se stihla rozejít s taťkou a odstěhovala se z Moravy zpátky do Čech. Dostala místo ve šlechtitelské zahradě v Turnově a to byl ráj pro děti. Ve služebním bytě sice nebyla koupelna a záchod, to jsme měli společné s dalšími nájemníky, zato tam byla veliká zahrada snů. Dnes tu zahradu přetíná silnice a v Maškově vile, kde jsme bydleli, je pizzerie.

Když jsem chodila do čtvrté třídy, maminka dostala nabídku práce do Semil na okresní úřad a tak jsme se stěhovali z Turnova do Semil. Kromě jiného jsem chodila do Lidušky na zpěv a klavír, zpívala jsem v dětském pěveckém sboru Jizerka a ano, byla jsem i v pionýru. V Semilech jsme bydleli do mé osmé třídy. Maminka se chtěla odstěhovat blíž ke svým rodičům, kteří bydleli ve Slatině u Vysokého Mýta, a já měla jít na střední. Maminka se stala ředitelkou zemědělského učiliště ve Vysokém Mýtě a já jsem nastoupila na Střední průmyslovou školu textilní v Liberci, obor oděvnictví. Rodinná rada tehdy usoudila, že textil má budoucnost.

Studentská léta (bouřlivá studentská léta?)

Příchodem do Liberce se mi změnil život. Tohle město nabízelo tolik možností! Začala jsem chodit do večerní jazykové školy, nejprve na angličtinu, později jsem přibrala španělštinu a francouzštinu. Zpívala jsem v dětském pěveckém sboru Severáček, díky kterému se mi otevřel svět, protože jsem se v době totalitní podívala do Španělska a Švýcarska. Ale ze všeho nejvíce mi učarovalo liberecké divadlo. V době, kdy jsem bydlela na internátě, jsem do divadla nemohla tak často jak bych ráda, a tak snad i proto jsem dostala od maminky povolení se v sedmnácti (ve 4.ročníku), přestěhovat z internátu do podnájmu.

Od té doby jsem byla v divadle pečená, vařená. Chodila jsem do hereckého studia, statovala v činoherních představeních a večery trávila v divadelním klubu. Zkrátka bohémský život!

I přesto se mi podařilo bez větších potíží odmaturovat za samé jedničky. To se psal rok 1987. Potíž byla v tom, že v časech komunistických nebylo možné jít ze střední textilní školu na jinou než textilní vysokou. To se mi nelíbilo, chtěla jsem studovat Damu nebo jazyky, ale nezbylo než vzít za vděk Vysokou školou strojní a textilní. Vybrala jsem si tedy alespoň ne-textilní obor – ekonomii.

Nakonec ale na Vysoké škole strojní a textilní nebylo tak špatně. Měli jsme studentské divadlo Svět podle Garpa, měli jsme studentskou bigbeatovou kapelu Vyšeptalá houska, zkrátka užívala jsem studentská léta jak se patří.

Sametová

Ve třetím ročníku se to stalo. Komunismu došel dech a události 17.listopadu na Národní třídě rozhýbaly kolo dějin. Být ve středu událostí, to byl zážitek, který se nedá popsat a který patří k nejzásadnějším v mém životě. Byla jsem členka stávkového výboru a zástupce liberecké VŠ v celostátním stávkovém výboru. Na hrad usedl Václav Havel a my jsme měli pocit, že všechno už bude jen růžové. Ta euforie, ta víra v budoucnost, ta škála možností, která se nám otevřela, ta hrdost že jsme svobodní.

Pravda, po revoluci se mé studium ekonomie stalo do značné míry zmatečným. Měla jsem složené všelijaké zkoušky, které prostě pozbyly platnosti. Například zkoušky z předmětů jako řízení socialistického hospodářství nebo plánování socialistického hospodářství se stali bezcennými, byly nám v indexu škrtnuty a byly nahrazeny novými předměty jako management či makroekonomie. Přibyly také zcela nové předměty jako marketing či bankovnictví. Problém byl v tom, že je nikdo moc nebyl schopen učit. Nakonec jsme to ale společně – studenti i učitelé, nějak zvládli. Mně velmi pomohla pětiměsíční stáž ve Finsku hned v roce 1990. Podařilo se mi ji získat především proto, že vyžadovala projít zkouškou z angličtiny a na jazyky jsem byla ve srovnání s tehdejší úrovní jazykových znalostí machr.

Práce

Pracovní zkušenosti mám opravdu bohaté. Nejsem totiž ten typ, který zasvětí celý život jedné firmě, ale ráda přijímám nové výzvy. Ptám se sama sebe po smyslu toho co dělám.

Po ukončení studia jsem skutečně pracovala v textilním oboru, v zahraničním obchodu. Nejdříve v americko-kanadské firmě Amcan Trading s.r.o., která měla hlavní kanceláře v New Yorku a Montrealu a hned po revoluci zřídila svoji pobočku v Praze (předtím obchodovali s socialistickým Československem prostřednictvím Podniku zahraničního obchodu Centrotex). Po roce jsem se ovšem nechala přetáhnout francouzskou textilní firmou Lainiere de Picardie mimo jiné proto, že tato firma zakládala svoji českou kancelář v Liberci a já jsem za ten rok přišla na to, že Liberec je moje město, kde se chci usadit.

Po dalších zhruba třech letech jsem se rozhodla k zásadní změně. Neviděla jsem v obchodu s textilem smysl života. K překvapení všech normálně uvažujících kamarádů, známých i rodiny jsem se stala moderátorkou Rádia Contact Liberec na volné noze. Média mě bavila. Později jsem moderovala v Rádiu Euro K, a byla redaktorkou malé liberecké televize.

Současně s médii jsem spolupracovala s pražskou firmou sinne, s.r.o., která zajišťovala marketing pro hokejový klub Slavia Praha a Dostihové závodiště ve Velké Chuchli. Oslovovala jsem sponzory, získávala finanční podporu pro hokej i dostihy, organizovala jsme doprovodné programy. Byla to ta nejlepší obchodní škola - přesvědčit firmy aby daly své finanční prostředky na sponzorování čehokoliv je celkem oříšek. Vzpomínám na tu dobu moc ráda. Vzpomínám na rok 1998, když naše hokejová reprezentace přivezla zlatou z Nagana. Kapitánem reprezentace byl Vladimír Růžička z našeho klubu HC Slavia a já jsem měla poprvé (a zřejmě naposled) v ruce opravdovou zlatou olympijskou medaili.

Přesto jsem pořád chtěla směřovat do Liberce a do kultury. V roce 1999 jsem se statečně, v necelých třiceti letech svého věku, přihlásila do výběrového řízení na ředitele libereckého divadla. Neuspěla jsem, skončila jsem na druhém místě. Záhy jsem ale uspěla ve výběrovém řízení na ředitelku Výstaviště Jablonce nad Nisou – nenechte se zmást názvem, výstavy skla a bižuterie skončily v Jablonci dávno před mým nástupem a areál po té plnil společenskou a kulturní funkci – byl tam sál, překrásný amfiteátr a kino a hudební klub, které ovšem nebyly provozovány přímo výstavištěm. Tam jsem strávila pět let a budu se opakovat, ale musím říci že i tady mě práce extrémně bavila. Za svého působení na výstavišti v Jablonci jsem se vdala, to se psal rok 2001 a v roce 2004 jsem povila dvojčata Tomáše a Lauru.

Máma

Myslím, že dvojčata naděluje Pánbu silným matkám za odměnu. Jako každá máme jsem na své děti patřičně hrdá. Stali se pro mě také velkou inspirací a důvodem stávat se lepší a lepší (nebo se o to alespoň pokoušet), abych jim byla dobrým příkladem. Jsem totiž bytostně přesvědčená, že osobní příklad je hlavní (možná i jediný) účinný nástroj výchovy. A že nemohu po svých dětech vyžadovat to, čeho nejsem sama schopna (asi proto nemá ani jeden z nich ve skříních komínky).

Taky jsem si řekla, že nejlepší škola pro život je podívat se, jak to chodí jinde. Když jim bylo dvanáct, měla jsem za to, že už jsou připraveni vyrazit s batůžkem na zádech z komfortní evropské zóny a vydali jsme téměř na čtyři týdny do Barmy. Ukázalo se, že cestování je baví a tak jsme v průběhu několika let navštívili ještě Thajsko a Kambodžu, Izrael a Čínu, než naši cestovatelskou vášeň zarazil Covid.

Dnes už jsou děti na střední škole, Tomáš studuje Střední průmyslovou školu stavební v Liberci a Laura pedagogiku na Střední škole Jana Blahoslava v Hejnicích (školu zřizuje Jednota bratrská). Laura se věnuje hlavně herectví, tanci a agility s naší fenkou Whisky, Tom hraje na bicí a sportuje. Taky samozřejmě lyže a snowboard, to ani jinak nejde, když bydlíte prakticky mezi sjezdovkama.

View the embedded image gallery online at:
https://www.jarmilalevko.cz/jarmila-muj-zivot#sigProIdbcf0ec9384

Zpátky do práce

Už v průběhu mateřské jsem začala externě pracovat pro Český rozhlas Sever – zakládala se nová redakce v Liberci a to byla příležitost pro mě. Dělala jsem moderátorku, redaktorku i „zprávařku“. Vysílací časy libereckého studia se rozšiřovaly a když byly dětem 3 roky, nastoupila jsem na plný úvazek jako moderátorka a redaktorka, o něco později jsem se stala vedoucí liberecké redakce. ČRo jsem opustila z důvodů neshod s vedením ČRo Sever, pod který spadalo liberecké studio. Nastoupila jsem do nově vzniklé soukromé základní školy Doctrina na pozici manažera. Pozice to byla trošku nejasná, školu řídil ředitel a já jsem se měla zaměřit na rozvoj a změny, které přetransformují školu z běžné základní školy na prestižní a nadstandartní.

Po pár letech se objevila příležitost, kterou jsem prostě nemohla ignorovat. Divadlo F. X. Šaldy hledalo ekonomického náměstka. Přihlásila jsem se do výběrového řízení, uspěla a do divadla nastoupila 1.6.2011. V roce 2014 odcházel ředitel Martin Otava a já jsem povýšila na ředitelku (tedy musela jsem projít vítězně výběrovým řízením). V divadle jsem strávila 11 let, velmi krásných ale i náročných. Přinesly mi setkání s mnoha nezapomenutelnými lidmi, řadu překrásných představení, zažili jsme řadu úspěchů v podobě různých ocenění, stal se ze mě projektant a stavitel – povedla se řada dílčích rekonstrukcí a společně s kolegy jsme prošli i neradostnou dobou Covidovou, která vzala divadlu smysl jeho bytí. Když se začátkem roku 2022 začínal provoz divadla vracet k normálu, stalo se něco nečekaného. Jan Farský se vzdal svého poslaneckého mandátu kvůli odjezdu na stáž do Americky a já jsem byla náhradníkem, protože jsem se díky preferenčním hlasům posunula z bezpečného sedmého místa kandidátky na místo třetí.

Po nečekaném získání mandátu poslankyně jsem se rozhodla požádat o uvolnění z funkce ředitelky Divadla F. X. Šaldy k 30.6.2022. Jsem totiž bytostně přesvědčená, že člověk nemá sedět na dvou židlích zároveň.

View the embedded image gallery online at:
https://www.jarmilalevko.cz/jarmila-muj-zivot#sigProId9aeb675fa7

Politika

Politické dění mě zajímalo od sametové revoluce, sledovala jsem politický život, někdy s nadšením, jindy mě politické dění nadzvedávalo ze židle. Naštvala mě opoziční smlouva, to byl čas kdy jsem se zapojila do iniciativy „Děkujeme, odejděte!“, která vzešla z bývalých stávkujících studentů. Byli jsme nespokojeni s vývojem politiky po revoluci. Ještě jsme si ale mysleli, že stačí iniciativa, která na špatnosti upozorní, nebyli jsme připraveni založit politickou stranu.

To, co mě přimělo vstoupit do politiky aktivně, byla vláda hnutí ANO. Nestačila jsem zírat, kam se posunula politická kultura. Takhle jsme si to v roce 1989 opravdu nepředstavovali. V roce 2017 jsem podpořila kandidátku Starostů pro Liberecký kraj, kandidovala jsem na nevolitelném čtvrtém místě – tehdy bylo cílem STANu překročit 5% a stát se sněmovní stranou, což se těsně podařilo.

V roce 2018 jsem už jako členka SLK úspěšně kandidovala do zastupitelstva Liberce a stala jsem se zastupitelkou.

Parlamentních voleb v roce 2021 jsem se zúčastnila opět na nevolitelném 7.místě kandidátky. Dnes už vím, že se slovem nevolitelný se musí opatrně.. Poslankyní jsem se stala 15.února 2022. Jsem členkou Rozpočtového výboru a tří podvýborů: podvýboru pro financování územních samospráv a využívání prostředků EU, podvýboru pro kulturu a podvýboru pro rozvojovou spolupráci.

View the embedded image gallery online at:
https://www.jarmilalevko.cz/jarmila-muj-zivot#sigProId92328a8d99

sepsalJarmila Levko

(5 - počet hlasů)
Přečteno 467 krát
Označeno v :

Související položky (podle značky)