Stala jsem se maminkou dospělých

Podle zákona už zodpovídají sami za sebe. Mohou řídit auto, volit, objednat si v restauraci pivo, a dokonce sami omluvit svou nepřítomnost ve škole.

Je to ale velký mezník i pro mě. Už nejsem maminkou dětí. Samozřejmě jsem z toho dojatá, mám pocit že můj zásadní úkol rodiče končí. Také se ohlížím za těmi osmnácti lety. Bilancuji. Říkám si, co jsem jako máme mohla udělat lépe. Našla jsem řadu situací, kdy jsem pravděpodobně byla moc přísná nebo naopak moc měkká. Některé věci bych možná z pohledu dnešních životních zkušeností udělala jinak. Na druhou stranu musím říci, že děti jsou většinou chytřejší, než si myslíme! Řadu našich výchovných přešlapů ustojí. Myslím si, že ustojí ledacos, pokud se cítí být milovány a podporovány.

Vzpomínám dnes na řadu okamžiků. Na den, kdy moje děti přišly na svět a celý svět se pro mě změnil. Na den, když šly poprvé do školky a pak do školy. Bylo mi to líto, říkala jsem si, že je to nějak moc rychlé! Že vliv rodičů slábne – ostatně, první sprostá slova se naučily ve školce! Ano, ale také spoustu dobrých věcí, protože paní učitelky v naší školce byly prostě úžasné. Stejně jako jejich první školní učitelka Monika. Následovaly situace, kdy poradit se školním učivem nebylo jednoduché (musela jsem nejdřív rychle oprášit zapadlé znalosti) a posléze nemožné – Tomášovi s deskriptivou na Střední průmyslové stavební škole opravdu neporadím. A na lyžích mě předjížděli už někde ve čtvrté třídě (nebo ve třetí?). Ale tak to má být – děti mají v dobrém slova smyslu předhonit své rodiče, to je evoluce.

Čas člověk nezastaví a každý věk měl svá jiná pozitiva. S přibývajícími léty sice ubývá roztomilosti - od určitého věku se vám dítě na klín nevejde (u dvojčat o to dříve, protože musíte chovat obě děti najednou, aby neměly pocit, že máte toho druhého raději), za to je ale s nimi zase jiná zábava. Jsou to víc a víc parťáci: vtipní, pomohou doma a diskutují o věcech, nad kterými musíte hodně přemýšlet!

Když se podívám na své osmnáctileté děti, líbí se mi, co vidím. Vidím mladé lidi se zájmen poznávat, přemýšlet a diskutovat, být užiteční, prostě žít. Ale vidím i spoustu jejich kamarádů, vrstevníků, jim podobných. To mi dává víru, že nastupující generace je nadějí pro nás všechny, že se svět bude lepší a lepší.

Od teď nejsem maminkou dětí. Tím největším úkolem do dalších let pro mě je zůstat maminkou, ale nechat je vyletět z hnízda. Být tu pro ně, když mě potřebují, dát jim radu, když o ní požádají, podporovat je, ale nebýt matkou - vychovatelkou. Na to už je stejně pozdě, to zásadní se buduje v daleko mladším věku.

Tome a Lauro, jste pro mě to nejdůležitější na světě. Jsem vděčná za ten čas, kdy jsem vás mohla doprovázet na vaší cestě k dospělosti. Byli a jste pro mě inspirací, motivací stát se lepší, abych vám mohla být dobrým příkladem. Přeji vám, ale i všem mladým dospělým, ať se vám daří naplnit svůj život. Najít smysl ve studiu a následně v práci, kterou budete dělat. Být zdraví na těle i na duchu. Najít svou životní lásku a mít šťastnou a podporující rodinu. Najít svou víru. V sebe, v Boha, v cokoliv pozitivního, co vám pomůže stát pevně a dobře žít svůj život.

Moje děti už nejsou děti. Tome a Lauro, vítejte ve světě dospělých!

Jarmila Levko