Kolik umíš řečí, tolikrát jsi člověkem?

Je zcela zjevné, že je potřeba poctivě přemýšlet a diskutovat o tom, jakým směrem se má ubírat naše školství. Zejména proto, že pokrok jde rychle dopředu a kompetence a vědomosti potřebné k úspěšnému uplatnění se na trhu práce se nám mění před očima. Když si uvědomíme, že děti, které letos nastoupí do první třídy, začnou pracovat někdy v roce 2035 až 2040 a budou ekonomicky aktivní pravděpodobně ještě v letech 2080 – 2090, je velmi obtížné si představit, jak bude svět v té době vypadat. A co bude rozhodovat o tom, jak bude každý jedinec ve své profesi úspěšný.

Jedním z nejvíce diskutovaných témat je jazyková výuka na základních školách. Dnes se děti učí od třetí třídy angličtinu, a v sedmé nebo osmé třídě přibude v rozvrhu povinně druhý cizí jazyk. Otázka, o kterou se dnes školští odborníci přou, je, zda druhý cizí jazyk má být povinný nebo volitelný.

Velmi pozorně naslouchám argumentům zastánců i odpůrců povinné výuky druhého cizího jazyka. Obě skupiny mají řadu relevantních argumentů pro svůj postoj. V mém případě vítězí strategie jednoho povinného jazyka. Vysvětlím proč

Na základní škole se v jedné třídě sejdou děti s velmi různými dispozicemi. Některé dítě má talent na matematiku, jiné má výrazné umělecké nadání, u dalšího převažuje manuální zručnost. Pro některé je čeština i angličtina „brnkačka“, jiní musí vynaložit právě na tyto předměty velké úsilí. Podle mě je žádoucí, aby se děti na základní škole naučili dobře základům angličtiny a jako volitelný předmět si vybrali podle svých dispozic – třeba druhý jazyk, ale třeba něco co více odpovídá jejich naturelu. Vždyť je to ZÁKLADNÍ škola.

K mému postoji mě vede také praktická zkušenost mých dětí, které opustily základní školu před dvěma lety (oba, jsou to dvojčata) a dnes studují každý na jiné střední škole. Tomáš na Střední průmyslové škole stavební v Liberci, a Laura na Střední škole Jana Blahoslava v Hejnicích, obor pedagogika. Oba měli na základní škole druhý jazyk francouzštinu. Škola nabízela němčinu a francouzštinu – ale s omezenou kapacitou. Kdo se nezapsal na němčinu dostatečně rychle, zbyla na něj francouzština. Byla jsem ráda, francouzština je krásný jazyk, i já jsem se kdysi francouzsky učila a tak jsem děti podporovala a sem tam jim pomohla s úkoly. Za ty dva roky získaly malinké základy.

Dnes Tomáš na stavební škole druhý jazyk nemá, pokračuje tedy jen v angličtině a francouzsky už toho mnoho neřekne. Laura má na pedagogické škole druhý jazyk, ale němčinu. Výhodu mají její spolužáci, kteří měli němčinu už na základní škole. A chudák učitel má v jedné třídě děti, které začínají od nuly a ty, které se už němčinu učili. Prostě nám to v těch školách nenavazuje, protože každá škola nabízí jiné jazyky, podle toho, jaké pedagogy má k dispozici. Jestli se moje děti někdy vrátí k francouzštině netuším. Řekla bych, že spíše ne.

Zkrátka, někdy méně znamená více. Mimochodem, pro výuku cizího je nejlepší slyšet rodilé mluvčí. A tak by mě moc potěšil televizní kanál, který by místo dabingu využíval staré dobré titulky.

Jarmila Levko